[ Webhosting profitux.cz ]
16. 3. 2014 (16:54) | kategorie: RŠ a Stínadla | autor: Paja | Tisk

Ze stránek nalezeného deníku VII: Uličky stínadelské

No a pak přišly vánoce a prázdniny, Vášek jel k babičce do Bezdružic a já s rodičema na hory. Moc mě to teda netěšilo. Máma furt, že jsem byl nemocnej, ať se neuhřej u, a já bych taky radši chodil do Stínadel než lyžoval. S Vaškem jsme si psali esemesky a Vašek na tom byl stejně. Já jsem aspoň tady na horách dočet to Dobrodružství v temných uličkách. Nejvíc mě vzal ten mrtvej Dymorák na půdě Kocouřího hrádku. Zase jsem si vzpomněl, jak šílený bylo to čekání ve tmě na promrzlý půdě a běhal mě mráz po zádech. No a pak přišel novej rok, škola, na tu jsme se netěšil a Vašek. A už jsme zase spřádali plány na další výpravu do Stínadel.

A tak jsme zase po dlouhý době vyrazili do Stínadel. Byl sníh a dost zima. Došli jsme na Boršov. Je to taková úzká ulička, která se pak rozšíří a je slepá. Zkoušeli jsme se dostat do nějakýho domu, ale marně, až jsme došli až nakonec. No a to místo nám najednou přišlo povědomý. Jako z jedný fotky od Tetovanýho Vonta. A taky že jo! Na fotce stojí banda kluků, o něčem rokujou a pár se jich zle dívá do foťáku. Ten dům za nima, podle toho jsme to poznali. Našli jsme druhý místo z fotek.

A pak za náma jsme uslyšely hlasy. No a proti nám šlo asi šest kluků. Byli jsme v pasti, a tak jsme jako lhostejně šli proti nim, Vašek něco povídal, ňáký pitominy, ale na oko jako že nic, já jsme kejval, jako že jo, ale měl jsem srdce v krku a vůbec nevím, co jsem říkal. No a tak jsme kluky minuli, zahnuli za roh a zdrhli. Utíkali jsme až na metro Národní. Tam jsme seděli a povídali si o tom. Co asi mohla ta parta pohledávat ve slepý ulici? Určitě to byli Vontové, co šli na svoje místo a my se tam zrovna připletli. Ještě, že po nás nešli. Jestli měli žlutý špendlíky, jsme si nevšimli, ale asi jo.

Vzkazové dveře v ŘetězovéVzkazové dveře v Řetězové

Byla dost zima, tak jsme jeli domů. Byla sice sobota, ale ke špendlíku se nám nechtělo jít se podívat na ty Vonty, stačilo nám tohle setkání. Cestou metrem domů jsme si s Vaškem řekli, že tý slepý uličce, Boršovu, budeme říkat Myší past. Ona to totiž fakt je past a dneska málem spadla klec. No ale stejně ňákej další poznatek. Víme, že Vontové se stahujou na svoje starý místa, proto jsme asi ty fotky od Tetovanýho Vonta dostali. Ty fotky jsou určitě klíč k vontským pamětihodnostem, který už asi desítky let přitahujou nový generace. No řekli jsme si s Vaškem, že ten špendlík asi vypustíme, zatím to necháme bejt a budeme hledat další vontský místa, budem si to všechno mapovat z povzdálí. Určitě bysme měli vlézt znova do Kocouřího hrádku a čekat tam ve tmě na půdě, jestli nepřijdou Vontové schůzovat, ale to až nebude taková zima.

Sobota. Venku je fakt zima, a tak jsme vyrazili s Vaškem do Stínadel až po obědě. Chodili jsme utičkama a vlezli taky do Myší díry. Na zdi vzadu byl přilepenej papír, ale byl už strženej. Snažili jsme se něco vyčíst, ale z těch zbytků nebylo co. Jen konečky slov na koncích řádků, ale to bylo málo, aby to dávalo smysl. Ale určitě ten papír souvisí s těma klukama, co jsme minule potkali!

Potom jsme šli ke Třem ježkům, Zlatou a pak okolo kostela, co pěkně odbíjí v šest a na postranním vchodu a tam jsou schůdky a už se vchod nepoužívá a pak dvě takový ozdoby po stranách vrat, a na jedný bylo křídou napsáno: Víme o vás. Široko daleko. No a pak jsme kostel obešli, už tam nic nebylo kromě těch žlutejch listů ginga a o těch už víme a zase jsme se vraceli Řetězovkou a tam jsou takový malý dvířka, celý potegovaný a najednou koukáme a na nich je vyřezaná kytka a ta je nabarvená nažluto a pod tím je napsáno fixou: Vontové, kolik máte lístků? Nakreslili jsme si to do Vaškovy mapy a nazvali to místo Žlutý kvítek. No a pak nám to seplo. Ty dvířka máme na další starý fotce od Tetovanýho Vonta. Na tý fotce nejsou ty vrátka celý, jen půlka, kus tý řezaný kytky a pod ní jsou nalepený lístky se vzkazy a vontskými nápisy. Je to asi nějaká stará vývěska či co. Vašek název místa vylepšil na: „U mluvícího žlutého kvítku“, i když teď už moc nemluvil.

Kostel sv. HaštalaKostel sv. Haštala

A pak jsme zaběhli ke kašně na Anenským plácku, tý říkáme: „Kašna tajemství" a pak jsme si řekli, že půjdem k Haštalovi vomrknout, co se děje u Špendlíku. Přišli jsme v šest, hodiny bily a stoupli jsme si k druhý straně kostela, tam k tomu plůtku u toho kříže. No a pak jsme chvíli počkali a vzali to pomalu kolem Mrtvýho kata a že přejdem jakoby nic a zajdem do uličky, co vede k Anežskému klášteru. No a zrovna v tom ke Špendlíku mířili z uličky ve Stínadlech tři Vontové. Dva kluci a jedna holka. Zdálo se nám, že kousek za nima jdou další. Tak jsem zašli do ulice Anežská a potom zdrhali pryč. Jak jsem se hnal, říkal jsem si, jestli to vezmou uličkou Ve Stínadlech, tak nás na rohu Kocouřího hrádku čapnou, ale nikdo tam nečekal, a tak jsme to uháněli dál až k řece. No a pak jsme jeli domů. Zase jsme toho spoustu objevili. A hlavně ty tři, co tam byla ta holka. To byli určitě ty, co nás překvapili v Kocouřím hrádku! Poznali jsme to podle toho, že tam byla ta holka.

Pokračování příště.

Jaroslav Foglar
Info o stránkách a kontakt
Vytvořil Pavel Novotný © 2005 - 2015