[ Webhosting profitux.cz ]
Záhlaví stránky (Foglarweb – stránky o Jaroslavu Foglarovi)
foglarweb

| autor: Václav Levý | kategorie: RŠ a Stínadla | počet přečtení: 2650

Na návštěvě u Rychlých šípů

U příležitosti 70. výročí vzniku Rychlých šípů připravil Václav Levý – Jiggi krátkou povídku, ve které čtenáře zavádí na návštěvu do klubovny slavné pětice.


„To jste hodní, kluci, že jste mě pozvali,“ řekl jsem a usrkl trochu z plecháčku plného dobrého čaje. Venku už byla prosincová tma, i když nebylo úplně pozdě, v kamnech vesele praskalo a celá klubovna dostala zajímavý nádech.

„Pro tebe všechno!“ ujišťuje mě napůl vážně a napůl žertem Rychlonožka škádlící spícího Kuliferdu.

„Je to taková slavnostní chvíle, tak proč tu být sami,“ říká Mirek Dušín a dodává: „Třeba se i od tebe něco dovíme.“

„A copak?“ ptám se, i když tuším, kam míří.

„Máme už sedmdesáté narozeniny – tam u vás, ale pořád žijeme v naší době. Nevíme, co je dál, nikdo naše příhody ve vaší – a z vaší doby – nepíše, nevíme nic, co si o nás kdo myslí. Nevíme, jak to vypadá tam u vás, jestli někoho zajímáme, jestli jsou Stínadla pořád tak nebezpečná...“

Přede mnou leží kronika klubu. Je to silná kniha plná obrázků, různých tabulek a zážitků klubu. Nevím, co mám těm pěti chlapcům, kteří mě přes Jirku Rymáně pozvali k sobě, říct..

„Ale i ve vaší době,“ povídám po vteřině napjatého ticha „jste nezajímali všechny. Co jenom Bratrstvo Kočičí pracky? Loví bobříky, žije Modrým životem? Neloví, nežije… Já vím, co chcete říct… ne, v naší době nejste tak žádaní, ale není nás zas tak málo – a i kdyby to byl jen jeden člověk, tak to bude úspěch. To mi věřte.“

„Snad máš pravdu,“ řekne Jarka Metelka. Zdá se mi, že má nějaké vnitřní starosti, o kterých se ani se svými nejlepšími přáteli nepodělil. V tu chvíli jsem pochopil, že ti báječní kluci neustále v příbězích stárli – že jsou tak staří jako teď já, i když nás dělí taková propast času, který se zde zastavil.

Jindra už před chvílí vytáhl zázvorové sušenky. Nebyly špatné. Co by za to člověk dal, kdyby ten klub měl šest členů.

„Kroniku máte pěknou, ale víte – mohl bych vidět...“ neleze ze mě ta prosba ven.

„Nechceš hlt panádlovky od Hojerů?“ šklebí se Červenáček. „To by ti dodalo odvahy!“

„Nebo naopak ubralo!“ dodává jakoby vážně Rychlonožka.

Jindra jim chce stejně legračně odpovědět, ale to už jsem svou poněkud drzou prosbu řekl: „Víte... mohl bych vidět deník Jana Tleskače, jestli ho tu máte?“

Myslel jsem, kdoví jak chlapce z klubu nepobouřím, ale Mirek jen vstal a klidně otevřel velikou skříň u stěny, klíčkem otevřel nějakou bytelnou plechovou krabici v ní a deník z něj vyndal.

„Vy se na mě nezlobíte?“ divím se.

„Proč bychom měli?“ říká Mirek Dušín.

„Přece je to klubovní tajemství a –“

„Ale jen v naší době,“ praví Jarka – ano, je nějaký uvnitř posmutnělý. „Tam u vás ho přece zná každý, jak jsi nám už říkal. Každý, kdo nás četl nebo viděl v tom domácím biografu – televize, říkáš? Tak proč bychom ti ho neukázali, když o něm víš?“

„Vlastně nevím,“ řekl jsem a opatrně prohlížel ten starý, časem i špínou ve věži kostela svatého Jakuba poničený sešit. Zápis je skoro nezřetelný, ale snažím se ho číst až do konce. Pak následoval smrtelný pád, pomyslel jsem si, když jsem deník zase zavřel.

„Když už jsme načali ta Stínadla,“ začíná Jindra, „jaká jsou tam v té vaší době?“

„Co máš konkrétně na mysli? Vonty, čtvrť jako takovou?“

„Tak obecně.“

Trochu neochotně jsem řekl: „Stínadla jsou z poloviny pryč a na navážce stojí domy podobné těm tady na Druhé straně. Ten Opuštěný dvůr, kde vás Dabinelovci zajali, je taky pryč, okolí Katovny, u Kocouřího hrádku to taky nevypadá nejlíp. Černá voda je svedená taky pryč a Vontové už skoro nejsou. Všichni je vlastně vyhnali, když jsou průchody zavírané, z dvorků a uliček zahrádky restaurací, všude mraky turistů. Ale zásady Vojtěcha Vonta tam byly také – ale zase... všude najdete Losny a Mažňáky.“

„Je to škoda,“ povzdychl si Červenáček.

„Zažili jsme tam spíš špatné věci, než něco dobrého – i Bublinu jsme tam ztratili, ale to víš – dva roky života nejde vymazat.“

„To samozřejmě vím, anžto jsem alespoň základně vzdělaný inteligentní chlapec!“ pitvořím se a moje grimasa je rozesmála. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Rychlonožka šel otevřít. Sedím zády ke dveřím a nechci se moc otáčet, abych svým oblečením nebudil pozornost. Stejně mě už cestou sem vidělo až moc lidí. Cítil jsem, že neznámý Rychlonožkovi něco dává, že se tam trochu dohadují a pak dveře zaklaply a Rychlonožka povídá: „Ti plantážníci ze Dvorců vytiskli nový Sběrač a Milan Zetek mi to číslo půjčil, že tam je prý něco o nás... nezdálo se vám, že si zvlášť prohlížel tady –“

„Co tam je?“ ptám se.

„V každém Sběrači je něco o nás,“ komentuje to Mirek a otevírá Sběrače. „Ale nevím, proč by to zrovna dnes bylo něco důležitého.“ A zadíval se na fialový tisk dvorečáckého plátku, aby mohl začít číst úvodník:

Vážení čtenáři našeho Vámi velmi oblíbeného a slavného časopisu Sběrače. (Krátký smích.) Kromě zpráv z celého města – ano, i ze Stínadel, kam se mi, hoši bez bázně a hany (smích ze šesti hrdel), tak často odvažujeme. Ale před chvílí nám proslulé Bratrstvo Kočičí pracky přineslo zajímavou, ba podivnou zprávu – právě, když už jsme chtěli začít psát naším psacím strojem nové číslo. Vidělo podivně oblečeného cizince, byl starý asi jako my, jak přímo ze Stínadel, té pro nás nepříliš bezpečné čtvrti, míří přímo ke klubovně Rychlých šípů, kde už na něj čekaly a daly se prý s ním přátelsky do řeči, načež všichni zmizeli v klubovně! Pokusíme se původ zvláštního cizince zjistit. Z našeho překrásného města (které by bez Rychlých šípů bylo ještě krásnější) jistě není. Sledujte naše další zprávy! Za redakci Sběrače Tonda Plíhal.

„To se nedivím, že jsem je upoutal,“ řekl jsem se smíchem. „Vždyť sem oblečením vůbec nepasuji, ale co se dá dělat?“

„Je to čerstvé, barva ještě není úplně suchá, dej si pozor. Co když ti překazí návrat zpátky?“

„Těžko,“ řekl jsem. „Já totiž Bratrstvo ihned zpozoroval, jak mě začali sledovat. Byli moc nápadní. Určitě teď číhají venku a budou mě sledovat dál.“

„Hlavně je nepusť tam k vám,“ připomíná mi Jindra Hojer.

Mávnu jen trochu rukou, abych naznačil, že to nebezpečí je nicotné, ale dám přesto pozor. Dopil jsem čaj, který zatím vychladl a podíval se na hodinky na zápěstí. Byl nejvyšší čas se vrátit zpátky. Rychlé šípy to pochopily.

„A můžu za vámi někdy zase přijít, kluci?“ ptám se slavné pětice na odchodu, která můj výraz „kluci“ akceptuje, protože ono „hoši“ nebo „chlapci“ mi nějak nejde z úst.

„Klidně už zítra, mulisáku jeden!“ promluvil Rychlonožka. „Ale ne –“

Přerušil jsem ho: „Ale ne ve čtyři ráno, to se ještě spí – já vím!“

„No dobřé, no dobřé – jen se mi smějte, plantážníci,“ řekl, když jsme se všichni rozesmáli.

„Pošlu vám romekando po Jirkovi Rymáňovi, kdy bych měl asi čas, abychom se domluvili, kdy bych mohl zase přijet.“

Doprovázejí mě před klubovnu na ulici. Tma zhoustla ještě více, žluté světlo elektrických kandelábrů píchá do očí a za rohem ulice je vidět nějaké tři stíny. To je jistě Bratrstvo. Ale od toho mi vážné nebezpečí nehrozí.

„A nezapomeň připomínat naše ideály!“ volá za mnou Mirek. „Dávej tam u vás příklad všem chlapcům a děvčatům! A pozdravuj! Ahoj!!!“ volá za mnou rozloučení celý klub.

„Vyřídím!“ volám už přes ulici. „Ahoj Rychlé šípy! Určitě se zas někdy uvidíme!!!“